FK Bechlín - Sokol Třebenice 1:3 (1:3)

Utkání 12. kola - sobota 5.11.2011

Pak že to nepůjde! Pod Řípem se nám daří a to je dobře! Nejprve se nám v šestém kole podařilo jako doposud jedinému týmu porazit Předonín (4:3) a nyní jsme o pár kilometrů vedle vzdáleném Bechlíně vyhráli i v bitvě sestupem ohrožených mužstev. Škoda jen, že už se pod naši nejslavnější horu v tomto ročníku nepodíváme. Pokud se nám ovšem podaří zachránit okresní přebor, tak zde veřejně slibuji, že na horu Říp po skončení soutěže vylezu! A to v kopačkách, dresu (v tom popelářském) a se Slonem na zádech!

Do utkání jsme nastoupili bez Adama Koudelky (zranění), Marka Fleischmana (prac. důvody) a také bez hlavního kouče Petra Šramoty, který je po operaci. Přejeme Ti, Petře, brzké uzdravení, snad jsme Ti touto výhrou udělali alespoň trochu radost! Díky opětovnému prospání v úvodu jsme čelili hned dvěma nebezpečným útokům, které jsme bohudík přežili. To se nám bohužel nepodařilo v desáté minutě, kdy se z dobře zahraného trestného kopu dostali domácí do vedení. Už poněkolikáté za sebou jsme obdrželi branku v začátku zápasu, z čehož se pomalu ale jistě stává smutná tradice. Naštěstí jsme se rychle oklepali a zásluhou Ládika Richtera, který se v 15. minutě uvolnil na hranici velkého vápna, jsme pohotovou střelou vyrovnali na 1:1! Ještě veseleji nám bylo o pět minut později, kdy se parádní ranou přes celou branku prosadil Luba Polák - 2:1! Oba naši útočníci svými góly z větší vzdálenosti nejen že otočili vývoj zápasu, ale zároveň asi ukázali našemu kapitánovi Vencovi Vaishajtlovi alias Slonovi, kudy vede cesta ke vstřelení branky, protože jinak si to nedovedu vysvětlit! Slon je na stopera gólově velmi produktivní, což nám ukázal v předešlých sezónách, kdy byl pokaždé jedním z našich nejlepších střelců. Jeho branky však pravidelně padaly po standardních situacích, kdy se dokázal prosadit hlavou nebo svým skvělým výběrem místa dorážel míč z bezprostřední blízkosti do odkryté branky. Tentokrát však nevídanou ranou (nejspíš bodlem) z pětatřiceti metrů překvapil nejen brankáře Bechlína, ale zejména své spoluhráče, fanoušky a nejspíš i sám sebe:-)) - 3:1! Do konce prvního poločasu jsme si proti zaskočenému celku domácích dokázali vytvořit ještě dvě velké šance. Hlavičku namlsaného Slona bravurně zneškodnil domácí brankář a střela z kopačky Honzíka Richtera se mezi tyče o vlásek nevešla.

Sokol Třebenice - SK Lukavec 1:6 (0:3)

Utkání 11. kola - sobota 29.10.2011

Již dva zápasy jsem k našim zápasům nenapsal žádný komentář a nechce se mi do toho ani po Lukavci. Ne, že by nebylo o čem psát, ale prostě na to nemám sílu. Je to pořád stejné. Obdržená branka v úvodu, spousta individuálních chyb, bez jediného hráče, který by to vzal na sebe nebo alespoň něco vymyslel. Týmový duch, který nás tři roky táhl od vítěztsví k vítězství je pryč. Po třetí inkasované brance se položíme a začneme se hádat. To je to poslední, co ještě chybí! Hádat se na hřišti se svými spoluhráči a hlavně hledat chyby všude, jen ne u sebe samého. A přesně tam by měl každý začít. Nemohu sice našim hráčům upřít snahu, ale ta nestačí...

Co mě však mrzí ze všeho nejvíc, je reakce na současný stav našeho "áčka" z řad fanoušků a bohužel i některých hráčů. Všichni dobře víme, že je v našich krajích každý chytrolín trenérem nebo alespoň jeho asistentem. Zejména pak ve chvílích, kdy se nedaří, začnou, nejlépe s půllitrem piva v místních nálevnách či doma u klávesnice v diskusním fóru (pod cizím nickem), nadávat a odvolávat každého a všechno! Za vše mohou trenéři, ho*no tomu rozumí, blbě to staví...máme výbor na nic, dělají to špatně, nemají tam co dělat atd.. Přesně těmto fotbalovým odborníkům a rádoby fanouškům tímto vzkazuji: Jděte se vysrat za bagr! Umíte jen remcat, kritizovat a radit, to je vše. Ano, všichni víme, jak je fotbal krásný, když se daří, když tam spadne všechno, do čeho kopnete, když se vyhrává. Tři roky jsme vyhrávali, nikdo na nás neměl, každého jsme přejeli rozdílem třídy. To bylo všechno v pořádku. Díky pár opravdovým srdcařům se z bahna čtvrté třídy za tři roky vykopal okresní přebor, tedy z kopané fotbal. A tady je alespoň z mého pohledu zakopaný pes. Prostě je to jiná soutěž, jiná úroveň. Vše je podstatně rychlejší, důraznější a tvrdší. Tady už nám ta fotbalovost, kterou naše mužstvo má a která nám stačila v nižších soutěžích jednoduše nestačí. Nechci a nebudu se tu hrabat v detailech jako je trénování, práce realizačního týmu, složení kádru apod. Na to je zapotřebí více prostoru, nejde to všechno shrnout do pár vět. Navíc to za mě s radostí udělají Ti, o kterých jsem již psal - odvolavači všeho a všech!

Společné foto našich mladších žáků z vítězného utkání proti Podsedicím. Horní řada zleva: Mašek, Benda, Škuthan, Zima, František Fidler. Dolní řada zleva: Kouba, Tocauer, Voborský, David Fidler, Zázvorka. Vzadu trenéři Zázvorka, Lisec.

Historie klubu

První známá zmínka o třebenickém fotbale pochází z roku 1920, kdy městská rada zapůjčila školní hřiště „Sportovnímu fotbalistickému klubu Třebenice“ k zápasu proti SK Slatina. Toto hřiště se nacházelo na místě dnešní mateřské školy. Mezi zakládající členy patřil Eduard Vodrážka, Václav Lener či Dr. Hromádka a Rusý. Klub odehrál několik sezon (počet členů se vyšplhal až na 63), ovšem pro neshody s městskou radou a finanční potíže roku 1927 zanikl.
Láska k fotbalu však v třebenických sportovcích zůstala a tak hned v lednu následujícího roku se konala ustavující schůze nového spolku FK Slavoj Třebenice. Prvním předsedou se stal Václav Žák a jednatelem Josef Tomášek (který setrval ve funkci až do 50. let). Klubovní místnost byla vybrána v restauraci U Horčů (později známá jako Alkron a dnes U Havlů). Po vzoru Slavie Praha hráli třebeničtí borci v červeno-bílých dresech s velkým T na levé straně. To bylo později nahrazeno pěticípou hvězdou. Z tehdejších hráčů kromě Václava Žáka neznáme nikoho, až na dva nejlepší střelce z roku 1929: Adolfa Kříže a Adolfa Sachomského.